Rozhovor
Psaní je vášeň
Jaký
typ literatury máte ráda?
Jednoznačně
dobrou satiru. Na
špici u mě stále vede Roald
Dahl. Ráda si přečtu dobrou detektivku –
královnu detektivek Agathu Christie
znám téměř nazpaměť, poslední
desetiletí mě okouzlili severští
autoři a jejich
drsný styl psaní. I díky
svým dětem jsem stále okouzlována
dětskou literaturou,
která je neskutečně barvitá. Občas si přečtu
anglickou knihu, a když se mi
následně dostane do ruky její překlad do
češtiny, jsem okouzlena krásou českého
jazyka, jakož i prací bravurních překladatelů.
Co bylo
prvotním impulsem začít psát?
Mám
dojem, že to ve mně
bylo odjakživa. Zřejmě to mám
v genech po svých předcích,
kteří s psaním koketovali. Již můj
pradědeček sepsal úžasnou kroniku našeho rodu,
která barvitým jazykem a
rozsahem přesahovala rámec genealogického
exkurzu. A pak je tu ta věc, kdy
jdete po ulici, a něco se stane, něco vidíte a vy najednou
v hlavě píšete.
Jde to tak chvíli, a pak už to nemůžete vydržet,
musíte vzít do ruky tužku a
papír a napsat to. Pokud to neuděláte,
stále to v hlavě ťuká a chce to
ven.
Kolik hodin denně
píšete?
Jak
kdy. Zpravidla tři hodiny. Pokud
mám více času, dá se
psát i sedm hodin, ale to už jsem potom totálně
vyfluslá. Na druhou stranu mě
psaní velmi nabíjí. Nic
není hezčího, než když si po skončení
práce člověk
prohlédne svůj výsledek a je
s ním spokojen. V tom se ovšem
psaní
neliší od jiných činností.
Jak dlouho
trvá, než napíšete knihu?
Jak
kterou.
Spíše je to
otázka, kolik dnů v týdnu mám
možnost psát. Napsaná kniha není o
ničem
jiném, než o odpracovaných hodinách.
Je pravda, že autor píše, i když zrovna
nesedí u
počítače. Práce na knize jsou
i hodiny pozorování,
rozmýšlení a
vstřebávání. Potom je tu
fáze čtení,
škrtání,
oprav, čtení a čtení a čtení. Někdy
mám
pocit, že čtením strávím
více času než
psaním – to asi přeháním!
Chci jen
říct, že tvorba knihy, není jen o
ťukání do
počítače.
Kde hledáte
inspiraci?
Inspirace
je všude kolem
mě. Kolem nás všech. I vy jste moje
inspirace, cokoli řeknete, jak se díváte,
jaký zaujímáte postoj. Někdy ke mně
přichází ve spánku, často od
dětí, které mají přirozený
pohled na svět.
Kde se vzal
Váš námět na poslední knihu?
Když
vám řeknu, že jsem
nastoupila na konečné Céčka a na
Muzeu už měla osnovu, budete mi to věřit?
Držíte
se osnovy?
Vlastně
vůbec ne. Když začnu
psát, postavy si dělají, co
chtějí, a vůbec nedbají na to, co jsem jim
naplánovala. Dnes už si žádné
plány
nedělám a jednoduše se
řídím instinktem.
Mají
postavy ve Vašich knihách
reálný obraz?
Kdepak!
To by mě
příliš limitovalo. Kdyby figury měly
tvář
konkrétní osoby, přisuzovala bych jim i
určité chování, a držela bych se se
svou fantazií značně při zemi. Nicméně je pravda,
že se mé kamarádky obávají,
že se v mých knihách objeví
– ale naprosto zbytečně – podobnost čistě
náhodná!
Má
některá z Vašich knih
autobiografické prvky?
Ne.
Ale každá
má část ze mě. To jak se
dívám na svět, jak se
svět dívá na mě. Vlastně jsem se svými
knihami tak trochu propojená. Je mezi
námi něco jako pupeční šňůra,
která se přetrhne okamžikem vydání
knihy. Potom
již jen s napětím sleduji
další osud svého
„dítka“.
Co
si o psaní myslí Vaše rodina?
Už
si zvykli. (Smích.)
Manžel mě podporuje a děti chtějí,
abych jim předčítala úryvky. Čtu samozřejmě jen
ty nezávadné. Zřejmě budu muset
napsat knihu pro děti, abych nemusela dělat
několikastránkové pomlky.
Přibližte
nám pocit, jaké je vidět Vaši knihu na
pultu?
Nádherné.
Nepopsatelné. Už jen to, že tam leží, mezi
mými
oblíbenými autory. Když mi vyšla
první kniha, tajně jsem se chodila dívat,
kolik jich v regálu ubylo. Vydrželo mi to
celý týden! (Smích.)
